Na první pohled by se mohlo zdát, že věci týkající se závěti jsou záležitostí především právní. Právo leccos umožňuje a leccos znemožňuje. Ale pokud bychom se zabývali jen právní stránkou věci, bylo by to selhání. Vždy je tím nejdůležitějším samotné rozhodnutí člověka – a pokud například právo neumožňuje darovat pro případ smrti, lze „obdobnou“ věc zajistit pomocí jiných nástrojů, které v rozporu s právem nejsou, například těch, u kterých z povahy věci nevyplývá právní vynutitelnost; rozhodnutí o majetku je možné postavit na slibu a důvěře v něj.
Ano, jen těžko můžeme získat jistotu o tom, co se stane za deset, padesát let; ti, kdo se pokoušejí takto získat kontrolu nad světem, bývají většinou nešťastní. Dárce ze své povahy vždy alespoň rámcově důvěřuje tomu, kterému dává svůj majetek, jinak by to přeci nedělal. Samotný fakt, že naše platné právo není příliš „nakloněné“ závětním odkazům, tak není tolik na překážku – jen se zvětšuje význam faktu, že rozhodnutí o majetku dělá každý člověk proto, že sám chce, a jako v každém jednání tak i tady na sebe bere jisté riziko. Na druhé straně pak stojí subjekt – komunitní nadace, která ukazuje svoji práci, prezentuje svoje východiska a způsob, jak k tomuto tématu přistupuje. Říká – tímto slibem na sebe bereme odpovědnost, a odpovědnost a kredit u veřejnosti je to hlavní, na čem naše práce spočívá, o co se opírá, neboť nemůžeme být bez společenské podpory.